Dcera mě po rozvodu poprosila, jestli může bydlet u mě „měsíc, dva". Bydlí tu třetí rok, nepřispívá na nájem, ledničku má plnou svých jogurtů a mně řekla, ať si kupuji svoje zvlášť, protože jí ty její „někdo pořád jí".

Ten někdo jsem já. Vzala jsem si jeden jogurt. Jeden jediný. Bílý, s vanilkou, z té řady, co stojí dvacet korun kus. Snědla jsem ho ve středu večer, když jsem přišla z procházky a nechtělo se mi vařit. Ani mě nenapadlo, že kvůli tomu bude scéna.

Lenka přišla z práce kolem osmé, otevřela ledničku a začala počítat kelímky. Počítat. Jako by tam měla uložené zlaté cihly, ne zakysaný mléčný výrobek. Pak přišla do obýváku, kde jsem seděla u televize, a řekla to tím svým tónem, který jsem za ty tři roky poznala až moc dobře.

- Mami, zase jsi mi snědla jogurt. Já si je kupuju za svý a ty mi je bereš. Kup si svoje, prosím tě.

Nezvýšila hlas. Nemusela. Ten tón stačil. Jako by mluvila s dítětem, které se nachytalo při krádeži. Sedmašedesát let mi je, celý život jsem pracovala jako účetní na městském úřadě v Prostějově a vlastní dcera mi vyčítá jogurt za dvacku. Ve vlastním bytě.

Musím to vzít od začátku, jinak to nedává smysl. Nebo možná dává - a to je na tom to nejhorší.

Lenka se vdávala v pětadvaceti za Romana, kluka z vedlejšího sídliště. Fešák, výřečný, dělal obchodního zástupce u nějaké firmy na okenní fólie. Mně se líbil. Manžel Vladimír, než zemřel - to bylo už sedm let zpátky - říkával, že Roman je příliš hladký. „Kdo se takhle usmívá na tchyni, ten něco skrývá," tvrdil u nedělního oběda. Já ho plácla utěrkou a řekla, ať nedělá dusno.

Vladimír měl pravdu. Roman byl hladký. A taky nevěrný, jak se po jedenácti letech manželství ukázalo. Lenka to zjistila přes telefon, klasicky - zprávy, fotky, celé to divadlo. Rozvod proběhl překvapivě rychle. Byt v Olomouci zůstal Romanovi, protože ho kupoval před svatbou. Lenka odešla s kufrem a dvěma igelitkami. Děti spolu neměli, to byl jeden z jejich věčných sporů.

Zavolala mi v úterý večer. Pamatuji si to přesně, protože jsem zrovna dělala bramboráky a musela jsem je otočit, než začnou hořet.

- Mami, mohla bych u tebe chvíli bydlet? Měsíc, dva, než si najdu něco svýho.

Co jsem měla říct? Ne? Vlastní dceři, která právě přišla o manžela i o střechu nad hlavou? Řekla jsem samozřejmě ano. Ať přijede, ať si vezme starý pokoj, ten, kde měla plakáty Backstreet Boys a skříň s vyřezávanými srdíčky od táty. Řekla jsem: „Lenko, tady je tvůj domov, vždycky byl."

Myslela jsem to upřímně. A myslím si to dodnes. Jenže je rozdíl mezi domovem a hotelem.

První měsíce to šlo. Lenka byla tichá, smutná, hodně spala. Rozuměla jsem tomu. Rozvod bolí, to vím. Sice jsem si tím neprošla, ale viděla jsem to u sestry Zdenky - ta se rozváděla v devadesátkách a půl roku skoro nejedla. Nechala jsem Lence prostor. Vařila jsem pro dvě, uklízela jsem, neptala jsem se moc. Když chtěla mlčet, mlčely jsme spolu.

Pak si našla práci. Nastoupila jako prodavačka do drogerie v centru Prostějova. Slušný kolektiv, říkala. Pevná pracovní doba. Plat - no, nic závratného, ale na jednoho člověka stačí. Jenže Lenka na jednoho člověka nehospodaří. Hospodaří se mnou. Tedy - já hospodařím za nás obě.

Poprvé jsem to naťukla asi po půl roce. Seděly jsme u večeře, dělala jsem svíčkovou - její oblíbenou, s tím extra citronem ve šťávě, jak ji učil táta.

- Lenko, nechci tě tlačit, ale jestli tu budeš bydlet delší dobu, mohly bychom se nějak domluvit na nákladech. Nájem, energie, jídlo...

Podívala se na mě, jako bych jí řekla, že ji adoptoval cizí člověk.

- Mami, já teď nemůžu. Sama víš, kolik beru. A potřebuju šetřit na vlastní bydlení.

Kývla jsem. Co taky jiného. Vnitřně jsem si řekla: dobře, ještě pár měsíců, ať se postaví na nohy. Jenže ty měsíce šly a Lenka na nohy se stavět nechtěla. Teda - na svoje nohy. Na moje stála docela pevně.

Důchod mám slušný na to, že jsem pracovala celý život pro stát. Ale slušný neznamená tučný. Složenky za byt, energie, jídlo pro dvě dospělé ženské - to se sčítá. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Lenka si kupuje drahé krémy. Objednává si oblečení z internetu - pořád jí chodí balíky. Chodí dvakrát týdně na jógu, to stojí taky svoje. Ale na nájem ani korunu.

Podruhé jsem to zkusila loni v říjnu. Přímo jsem řekla:

- Lenko, potřebovala bych, abys přispívala. Alespoň něco na energie. Pár tisíc měsíčně.

Tentokrát se neurazila. Tentokrát se rozplakala.

- Ty nevíš, jaký to pro mě je. Roman mi zničil život. A ty po mně chceš peníze? Já jsem tvoje dcera!

A já zmlkla. Protože ano, je moje dcera. A protože ten pláč zněl tak zoufale, tak opravdově, že jsem si připadala jako netvor. Šla jsem do kuchyně, udělala jsem čaj a už jsem to téma neotevřela.

Až do těch jogurtů.

Ten incident s jogurtem se stal před třemi týdny a od té doby se mi v hlavě něco zlomilo. Ne najednou, spíš jako když pomalu puká led na rybníce - nejdřív drobné praskliny, pak najednou celá plocha.

Začala jsem si zapisovat. Ne z nenávisti, ne z msty. Z potřeby vidět to černé na bílém. Kolik platím za nájem. Kolik stojí energie pro dvě osoby oproti jedné. Kolik utratím za jídlo navíc. A kolik Lenka vydá za věci, které nejsou nezbytné. Ten sešit jsem schovávala v nočním stolku pod Vladimírovým starým zápisníkem, jako bych páchala něco zakázaného.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a Lenka odešla na jógu. Listovala jsem tím sešitem a najednou jsem pochopila jednu věc. Lenka nešetří na bydlení. Za tři roky by i z průměrného platu prodavačky něco odložila, kdyby chtěla. Ona nechce. Proč by chtěla? Bydlí zadarmo, má uklizeno, má uvařeno. Má ledničku plnou svých jogurtů, ke kterým se nikdo nesmí přiblížit.

Zavolala jsem Zdence. Sestra je o čtyři roky mladší a má jazyk jako břitva.

- Jarmilo, ty jsi blázen. Ta holka na tobě parazituje a ty se omlouváš za to, že jsi jí snědla jogurt. Slyšíš se vůbec?

- Ale ona měla rozvod, víš, jak je to těžké...

- Já měla rozvod taky. A po půl roce jsem si našla garsonku a platila si ji sama. Ne proto, že bych neměla kam jít - máma žila. Ale protože jsem dospělá. Lenka má čtyřicet dva let, Jarmilo. Čtyřicet dva.

Zdenka měla pravdu. Věděla jsem to dávno. Jen jsem to nechtěla slyšet.

Minulý pátek jsem uvařila čočkovou polévku - tu, co Lenka milovala jako malá. Jedla ji pomalu, pochvalovala si. V tu chvíli mi bylo skoro líto, co se chystám udělat. Skoro.

- Lenko, musíme si promluvit. Pořádně.

Položila lžíci. V jejích očích jsem viděla okamžité napětí, stažené rty, obranný postoj. Znala ten rozhovor dřív, než začal.

- Dávám ti tři měsíce. Do konce července si najdi vlastní bydlení. Pomůžu ti hledat, půjčím ti na kauci, odvezu ti věci. Ale potřebuju zpátky svůj byt. A svůj život.

Čekala jsem pláč. Čekala jsem výčitky. Čekala jsem větu o Romanovi a zničeném životě. Místo toho Lenka vstala, odnesla talíř do dřezu, otočila se ke mně zády a řekla:

- Fajn.

Jednu slabiku. Odešla do pokoje a zavřela dveře. Slyšela jsem, jak si pouští nějaký podcast. Jako by se nic nestalo.

Sedím teď v kuchyni u toho sešitu a nevím, jestli jsem udělala správně. Venku kvetou šeříky, vzduch voní tak, že bych chtěla otevřít okno dokořán. Ale neotevřu, protože Lenka nemá ráda průvan.

Zdenka říká, že láska a slabost jsou dvě různé věci, i když vypadají stejně. Vladimír by řekl totéž - jen by to řekl míň diplomaticky. Chybí mi. Chybí mi někdo, kdo by mi potvrdil, že matka může milovat svoje dítě a zároveň mu říct: dost.

V ledničce je sedm jogurtů. Vanilkových, jahodových, borůvkových. Ani na jeden nesáhnu. Ale poprvé za tři roky to není proto, že bych se bála. Je to proto, že nechci. Já si koupím svůj vlastní.