Kamarádce z práce jsem půjčila 40 tisíc, když ji opustil manžel a nestíhala nájem. Sepsaly jsme to na papír, dohodly splátky po pěti tisících. Zaplatila dvakrát, pak řekla, že jí to psychicky připomíná těžké období a ať na to zapomeneme. Papír mám v šuplíku, ona má nového přítele a zájezd do Turecka.
Včera jsem ten papír zase vytáhla. Přeložený na čtyři díly, trochu zmačkaný, s datem a dvěma podpisy. Můj a její. Renátin podpis je takový rozletlý, s tím typickým kroužkem nad á, který dělá vždycky. Pamatuju si, jak jsme ho sepisovaly u mě v kuchyni, ona brečela, já jsem se snažila tvářit, že je to úplně normální, že si kolegyně mezi sebou půjčují čtyřicet tisíc.
Normální to nebylo. Čtyřicet tisíc pro mě není částka, kterou si vytáhnu z peněženky a nepoznám to. Šetřila jsem si je na novou pračku a na opravu koupelny, kde se už tři roky loupala omítka kolem vany. Ale Renáta - Renáta stála přede mnou s očima oteklýma od pláče, s igelitkou plnou věcí, co narychlo sbalila u Martina, a já prostě nemohla říct ne.
Znaly jsme se osm let. Pracovaly jsme spolu na účtárně ve firmě na výrobu plastových oken tady v Pardubicích. Sedávaly jsme vedle sebe, sdílely tiskárnu, chodily spolu na oběd do kantýny, kde vždycky nadávala na hovězí guláš, protože prý její máma ho dělala stokrát líp. Říkala mi věci, které neřekla nikomu jinému. Já jí taky. Myslela jsem, že jsme přítelkyně.
- Dano, já nevím, kam jít - řekla mi tenkrát v říjnu, když stála u mých dveří. - Martin mi řekl, ať jdu. Prostě ať jdu. Nemám na nájem, nemám nic.
Sedla jsem ji ke stolu, udělala čaj, položila před ni krabičku kapesníků. Poslouchala jsem. Martin se prý zamiloval do nějaké mladší, z fitka. Renáta přišla z práce a on už měl sbalené její tašky u dveří. Byt byl jeho, nájem platil on, její jméno na smlouvě nebylo. Prostě - odejdi. Po dvanácti letech.
- A rodiče? Sestra? - ptala jsem se opatrně.
- Máma má jen důchod, sotva stačí na složenky. A sestra se mnou nemluví od tátova pohřbu, víš to přece.
Věděla jsem. Renáta mi o sestře vyprávěla mnohokrát - hádky kvůli dědictví po otci, chalupě u Hlinska, kterou nakonec prodaly a rozdělily se, ale ten spor je roztrhl. Takové věci se v rodinách dějí a někdy se z nich není cesty zpátky.
Takže jsem řekla ano. Vytáhla jsem peníze ze spořicího účtu a přeposlala jí je. Renáta si mezitím našla garsonku na sídlišti, zaplatila kauci a první nájem. Ten papír s dohodou o splácení jsme sepsaly jako dvě rozumné dospělé ženské - částka, splátky, datum splatnosti. Pět tisíc měsíčně, začínáme od prosince.
Prosinec přišel a Renáta přinesla pět tisíc v obálce. Položila ji na můj stůl v práci se slovy:
- Díky, Dano. Vážím si toho víc, než dokážu říct.
V lednu totéž. Obálka, pětitisícovka, krátké poděkování. Usmívala se, vypadala líp. Říkala, že garsonka je sice malá, ale její. Že si zvyká. Nosila nový svetr, nechala si ostříhat vlasy nakrátko. Líbilo se mi, jak se z toho dostává.
V únoru obálka nepřišla. Čekala jsem týden, pak jsem se zeptala. Opatrně, nenápadně, u oběda v kantýně.
- Renáto, nechci tě tlačit, ale - ta splátka za únor…
Podívala se na mě tak, jak se na mě ještě nikdy nepodívala. Jako bych jí ublížila.
- Dano, prosím tě. Já se z toho teprve vzpamatovávám. Pokaždý, když ti mám ty peníze dát, připomene mi to celou tu hrůzu s Martinem. Celé to období, tu poníženost. Chápeš to? Psychicky mě to ničí.
Zůstala jsem sedět s vidličkou v ruce a nevěděla, co říct. Co na tohle člověk odpoví? Že mě to mrzí, ale dluh je dluh? Že moje koupelna se sama neopraví? Řekla jsem jen:
- Tak třeba příští měsíc, jo? Nikam to neutíká.
Příští měsíc Renáta přišla do práce s novým telefonem. Ten starý jí prý spadl a rozbil se, musela si koupit jiný. Chápu, telefon člověk potřebuje. O splátce nepadlo slovo a já se neuměla zeptat. Měla jsem z toho takový nepříjemný pocit v břiše - směs studu a vzteku, kterou jsem neuměla pojmenovat.
V dubnu přivedla do kantýny nového přítele. Radek. Vysoký, prošedivělý, s úsměvem, který zabíral půlku obličeje. Pracoval někde ve stavební firmě, řídil dodávku. Renáta se na něj dívala očima, jaké jsem u ní neviděla ani za těch dvanáct let s Martinem. Byla zamilovaná.
- Je to úžasný chlap, Dano - šeptala mi na chodbě. - Konečně někdo normální. Někdo, kdo se o mě stará.
Byla jsem za ni ráda. Opravdu. Jenže ta věta - „někdo, kdo se o mě stará" - mi zvonila v hlavě, protože já se o ni taky starala. Čtyřicet tisíc, z čehož se mi vrátilo deset. Třicet tisíc dluh. Moje rozbitá koupelna. Moje stará pračka, která při ždímání skáče po celé koupelně.
V květnu jsem se odhodlala. Přišla jsem za ní do kanceláře, sedla si naproti a řekla to přímo:
- Renáto, potřebuju se domluvit na těch splátkách. Třicet tisíc je pořád třicet tisíc.
Zvedla oči od monitoru a tím zvláštním, skoro soucitným hlasem řekla:
- Dano, myslela jsem, že jsme se dohodly. Řekla jsem ti přece, že mě to psychicky ničí. Myslela jsem, že to chápeš. Jako kamarádka.
Jako kamarádka. Ta slova mě bodla. Protože právě jako kamarádka jsem jí ty peníze půjčila. Ne jako banka, ne jako lichvář. Jako člověk, kterému na ní záleželo.
- Renáto, já to chápu. Ale ty peníze mi chybí. Nemám z čeho opravit koupelnu, nemám na novou pračku -
- Ty a tvoje pračka - přerušila mě a zasmála se. Zasmála se. - Dano, prosím tě, vždyť to není o život.
Vstala jsem a odešla. V krku mě pálilo, oči mě štípaly, ale nebrečela jsem. Ne před ní. Brečela jsem až doma, v té rozpadající se koupelně, kde jsem seděla na okraji vany a dívala se na tu proklatou omítku.
Dva týdny nato si Renáta na obědě vytáhla telefon a ukazovala fotky - katalog hotelů v Turecku. Pětihvězdičkový resort, all inclusive, bazén, výhled na moře.
- Jedeme s Radkem na deset dní - zazářila. - Zasloužíme si to po tom, co jsem prožila.
Někdo u stolu řekl, že to muselo stát majlant. Renáta mávla rukou - prý akce, prý sleva, prý to bylo výhodné. Já jsem jedla svůj guláš a neposlouchala. Vlastně jsem poslouchala - každé slovo. A každé z nich bolelo.
Ten večer jsem doma otevřela šuplík. Vytáhla ten papír. Přečetla si ho od začátku do konce. Datum, částka, podpisy. Právně to asi moc neznamenalo - žádný notář, žádné ověření. Ale morálně? Morálně to znamenalo všechno.
Přemýšlela jsem, jestli to mám řešit. Právník by stál peníze, které nemám. Mohla bych jí napsat SMS, mohla bych jí to říct na rovinu. Ale co bych slyšela? Že ji to psychicky ničí. Že nejsem dobrá kamarádka. Že jsem příliš materiální.
Kamarádka ze šití Hanka - ta jediná, které jsem se svěřila - mi řekla rovnou:
- Dano, ona na tebe kašle. Prostě kašle. A čím dýl budeš mlčet, tím víc si bude myslet, že má právo.
Hanka měla pravdu. Jenže já jsem celý život byla ta hodná. Ta, co pomůže, ustoupí, pochopí. A teď jsem stála před volbou - buď budu dál ta hodná a přijdu o třicet tisíc i o iluzi přátelství, nebo se ozvu a možná přijdu o to přátelství taky. Jen bez těch třiceti tisíc navíc.
Nakonec jsem jí napsala. Krátkou, slušnou zprávu. Že si jí vážím, že chápu, čím prošla, ale že bych potřebovala alespoň postupně splatit ten zbytek. Že to není o psychickém nátlaku - je to o férovosti.
Odpověděla mi za dva dny. Jednou větou: „Dano, zklamala jsi mě."
Dlouho jsem na tu zprávu koukala. Pak jsem telefon položila, šla do koupelny a zavolala instalatéra. Objednala jsem opravu omítky. Z peněz, které jsem si našetřila znovu, po korunce, z výplaty účetní, která sotva stačí na život v Pardubicích.
S Renátou se v práci zdravíme. Slušně, krátce, bez úsměvu. Ona sedí na svém místě, já na svém. Mezi námi je metr a půl a třicet tisíc korun.
Ten papír mám pořád v šuplíku. Někdy ho vytáhnu, podívám se na něj a zase ho schovám. Ne proto, že bych věřila, že mi ty peníze vrátí. Spíš proto, abych si připomněla, že dobrota bez hranic není dobrota - je to pozvánka k tomu, aby vás někdo využil.
A víte, co mě mrzí nejvíc? Ne ty peníze. Mrzí mě, že jsem ztratila někoho, o kom jsem si osm let myslela, že je mi blízký. Někdy je ztráta člověka horší než ztráta korun. Ale někdy - a to je ta těžká lekce - je to jedna a ta samá věc.
