Švagr si půjčil od manžela 90 tisíc - prý dočasně, než mu přijde pojistka po nehodě. Pojistku dostal, koupil si motorku. Manžel říká, že nemůže žádat vlastního bráchu o peníze. Každou sobotu spolu grilují na chatě, jako by nic.
Tu motorku jsem uviděla poprvé v sobotu ráno, když jsem věšela prádlo na šňůru za chatou. Slyšela jsem ten burácivý zvuk už od zatáčky u lesa a říkala si, kdo z okolních chalupářů si pořídil takovou bestii. Pak se z cesty vynořil Radek - bratr mého muže - v nové kožené bundě, s helmou pod paží a úsměvem od ucha k uchu. Zaparkoval přímo u naší brány, jako by přijel ukázat trofej.
Stála jsem s kolíčkem v ruce a dívala se na lesklý černý stroj, na kterém seděl devětadevadesát tisíc korun. Devadesát tisíc z nich bylo našich.
Jmenuju se Ivana, je mi čtyřicet osm a s Petrem jsme spolu třiadvacet let. Bydlíme v paneláku na okraji Pardubic, oba pracujeme - já jako účetní v malé firmě na zpracování plastů, Petr jako elektrikář ve velké fabrce za městem. Nemáme žádný luxus, ale máme chatu u Sečské přehrady, kterou jsme před šesti lety koupili za úspory a malý úvěr. Tu chatu milujeme. Je to naše místo. Každý víkend tam jedeme, v létě i v zimě, a já tam mám záhonky s rajčaty, jahodami a levandulí, které voní až k bráně.
Radek, Petrův mladší bratr, je o pět let mladší. Celý život dělal stavbaře, poslední roky na sebe. Když měl práci, vydělával slušně. Když neměl, což se stávalo čím dál častěji, žil z toho, co zbylo - nebo z toho, co si půjčil. Od nás. Od mámy. Od kamarádů. Radek je typ člověka, kterému prostě nedokážete říct ne. Má ten zvláštní dar - podívá se na vás a vy věříte každému jeho slovu. Já tomu říkám „čistý pohled podvodníka", ale Petr to nesnáší, když to řeknu nahlas.
Těch devadesát tisíc si Radek půjčil loni v říjnu. Přijel k nám do bytu ve čtvrtek večer, bez ohlášení, s rukou v sádře a modřinou pod okem. Spadl prý z lešení na stavbě rodinného domu u Chrudimi. Měl otevřenou zlomeninu zápěstí a něco s ramenem. Seděl u nás v kuchyni, já mu udělala čaj a on vyprávěl, jak to bylo strašné, jak čeká na pojistku z úrazového pojištění, jak mu firma dluží za poslední fakturu, jak nemá z čeho zaplatit nájem.
- Petře, bratře, potřebuju si půjčit. Jen dočasně. Než mi přijde ta pojistka, je to otázka pár týdnů.
Petr se na mě podíval. Já jsem zavrtěla hlavou - nepatrně, jen pro něj. Devadesát tisíc. To byla třetina našich úspor. Peníze, které jsme si odkládali na novou střechu chaty, protože ta stará už prosakovala při každém větším dešti.
- Kolik? - zeptal se Petr tiše.
- Devadesát. Vrátím ti to do měsíce, maximálně dvou. Pojišťovna to schválila, jen čekám na vyřízení.
Petr vstal, otevřel lednici, vytáhl dvě piva a jedno podal bratrovi. Já věděla, že je rozhodnuto. Když Petr otevře Radkovi pivo, je to jako podpis smlouvy.
Druhý den ráno jsem převedla peníze. Ano, já. Ze společného účtu. Petr mě požádal, protože to prý bude rychlejší přes internet a on si s tím „počítačovým bankovnictvím" nerozumí. Jako bych podepsala rozsudek nad vlastními úsporami.
Týdny plynuly. V listopadu jsem se opatrně zeptala Petra, jestli Radek něco říkal o těch penězích.
- Ještě čeká na pojišťovnu. Prý tam mají zpoždění.
V prosinci jsem se zeptala znovu.
- Nech to, Ivano. Vyřeší se to po Novém roce.
V lednu jsem se přestala ptát. Ne proto, že bych na to zapomněla. Ale proto, že jsem viděla, jak Petrovi ta otázka vadí. Jak se mu stahuje čelist, jak odkládá vidličku, jak vstane od stolu a jde kouřit na balkon - on, který přestal kouřit před pěti lety. Pochopila jsem, že tím netrápím Radka. Trápím Petra.
A pak přišel ten březnový víkend. Motorka u brány. Radek zářící jako dítě o Vánocích. A Petr - Petr k němu přišel, obešel ten stroj dokola, poklepal bratrovi na rameno a řekl:
- Pěkná mašina, brácho.
Nic víc. Ani náznak. Ani stín. Jako by těch devadesát tisíc nikdy neexistovalo.
Odešla jsem do chaty, zavřela se v kuchyňce a opřela se o dřez. Ruce se mi třásly. Ne vzteky - nebo ne jenom vzteky. Třásly se mi bezmocí. Protože jsem pochopila, že můj manžel by radši přišel o devadesát tisíc, než by riskoval, že jeho bratr přestane jezdit na sobotní grilování.
Od té doby přijíždí Radek na chatu každou sobotu. Na motorce. Na naší motorce, jak tomu v duchu říkám. Grilují spolu klobásy, pijou pivo, Radek vypráví historky ze staveb a Petr se směje. Občas přijede i Radkova přítelkyně Lenka, hezká třicátnice, která očividně nemá ponětí o žádném dluhu. Sedíme kolem ohniště, Lenka mě chválí za domácí bramborový salát a já se usmívám a říkám „děkuju" a myslím přitom na střechu, která prokápne při příštím lijáku.
Jednou, bylo to v dubnu, jsem to zkusila jinak. Řekla jsem Petrovi v autě cestou zpátky do Pardubic:
- Petře, já vím, že je to tvůj bratr. Ale těch devadesát tisíc - to jsou i moje peníze. Naše peníze. Potřebujeme novou střechu.
Petr se díval na silnici. Dlouho mlčel. Pak řekl:
- Radek to vrátí. Jen potřebuje čas.
- Koupil si motorku za stovku, Petře. Měl peníze.
- Tu motorku si koupil za pojistku. To jsou jeho peníze, ne naše.
- Naše peníze měl vrátit z té pojistky!
Petr sjel na krajnici a zastavil. Motor běžel. Díval se před sebe na pole plné řepky, zářivě žluté v podvečerním slunci.
- Nemůžu žádat vlastního bráchu o peníze, Ivano. Nemůžu. Táta by se v hrobě obrátil.
Táta. Petrův a Radkův otec, pan Dvořák, zemřel před devíti lety na rakovinu plic. Byl to přísný, ale spravedlivý chlap, celý život dělal v pardubické Synthesii. Na smrtelné posteli prý řekl svým synům jednu větu: „Držte při sobě, kluci. Rodina je rodina." Petr tu větu nese jako medaili. Radek ji používá jako kreditní kartu.
Jenomže já jsem taky rodina. A naše dcera Tereza, která studuje v Hradci a které posíláme každý měsíc pár tisíc na kolej a jídlo - ta je taky rodina. A střecha, která teče, ta je taky náš problém, ne Radkův.
V květnu jsem udělala něco, za co se trochu stydím, ale nebudu lhát. Zavolala jsem Radkovi. Sama, bez Petra. Mluvila jsem klidně, věcně. Řekla jsem mu, že potřebujeme peníze na střechu a jestli by mohl začít splácet - třeba po částech, po deseti tisících měsíčně.
Radek mlčel. Pak se zasmál - ne ošklivě, spíš rozpačitě.
- Ivčo, já to vím. Já to Petrovi vrátím, neboj. Teď jsem trochu v úzkých, ale jak rozjedu tu novou zakázku, pošlu ti první splátku.
To bylo před dvěma měsíci. Nepřišla ani koruna.
A soboty pokračují. Grilování, pivo, smích. Petr s Radkem sedí vedle sebe na lavičce, kterou Petr sám postavil, a vypadají jako z reklamy na rodinnou pohodu. Já sedím naproti a dívám se na ně a přemýšlím, jestli je rodina opravdu to, co si myslíme. Jestli „držet při sobě" znamená nechat se okrádat s úsměvem. Jestli láska k bratrovi může být tak silná, že přehlédne neúctu k vlastní ženě.
Nejhorší na tom celém není těch devadesát tisíc. Ty bychom vydrželi. Ušetříme znovu, střechu opravíme na etapy, nějak to zvládneme. Nejhorší je ten pocit, že v tomhle trojúhelníku - Petr, Radek a já - jsem to já, kdo je na posledním místě. Že Petr chrání bratrův komfort víc než naši společnou důstojnost.
Minulou sobotu pršelo. Seděli jsme v chatě všichni čtyři - Petr, já, Radek a Lenka. Voda kapala do kbelíku, který jsem postavila pod trám v rohu místnosti. Kap, kap, kap. Pravidelně jako metronom. Nikdo to nekomentoval. Radek vyprávěl o výletu na motorce do Krkonoš. Lenka se smála. Petr přikyvoval.
A já poslouchala ten kbelík.
Někdy si říkám, že ten zvuk kapající vody je vlastně odpověď na všechno. Protože problémy, které neřešíte, nezmizí. Jen pomalu, tiše, kapku po kapce - ničí to, co jste společně postavili.
